Každý majitel dogy slyšel vtipy o koňovi a dotazy na sedlo. Každý majitel harlekýna zažil situaci,
kdy si jeho psa spletli s dalmatinem. My nejsme výjimka. Ale pamatuji si hlavně dvě události,
příjemné výjimky. První, když několikaletý chlapeček spatřil mého psa a psa mých známých a
bezvadně a bez rozmyšlení řekl: Óoo! Doga a československý vlčák!
Druhá situace se odehrála, Když jsme se Spike byli bruslit, tj. já jsem měla brusle a on mě táhnul.
A opět nějaký malý chlapeček když uviděl mého psa tak vykřikl: Jéé! Bříza!
Výchova
Všichni, kteří viděli, jak Spike cvičí, chválili. Nadšení, preciznost, radost se spolupráce se mnou.
Ale to, co překvapovalo moje hosty bylo chování Spike doma. Zjistila jsem, že ne všichni považuji za základní minimum psího
savoir-vivre odchod na místo a zůstání tam, odevzdání kosti na pokyn nebo neskákání na hosty.
Pamatuji si na situaci na výcvikovém víkendu, kdy s kamarádkou jsem šla odnést do svého pokoje párky,
které byly uřčené na odměny na další den. Položila jsem je na jediný stolík v pokoji, vysoký tak asi 40 cm.
Nepřemýšlela jsem o tom více. Na večerním srazu kamarádka vyprávěla tuto historku. Figurant se ozval: to nic není,
můj pes si také nevezme jídlo. A kamarádka přidala: ale ona odešla z pokoje! Nastalo ticho...
Velmi ráda jsem Spike učila různé triky. Uměl jich hodně, mezi jiné: dávat pusu a pac, prosit,
olizovat se na povel a také dělat masáž.
Ze Spike jsme byli téměř nerozluční, jezdili jsme na tábory, výcvikové víkendy, chodili jsme do hospody a na ohňostroj,
jezdili metrem a pluli parníkem. Dlouho jsem neměla své auto a jezdili jsme městskou dopravou, kde Spike vždy vyvolával senzaci.
Po několika týdnech už nás znali všichni revizoři a když nás viděli, ani nám nekontrolovali jízdenku – Vy máte „šalinkartu”,
pamatuji si vás – říkali.